Mávat
u patníku průkazkou
Letos v březnu slaví pěkné seniorské výročí 55 let jistá
událost, která se dotkla trampingu sice jen okrajově, ale mohla
ho negativně ovlivnit - třeba tím, že řidič z okénka houkne:
"Máš průkazku? Nemáš? Tak máš smůlu."
Počínaje březnem 1964 byl pro mládež zaveden organizovaný
autostop, který jí měl umožnit cestovat v rámci
turistiky zdarma, nebo lépe řečeno za peníze majitelů osobních
automobilů. Zájemce o průkazku byl povinen řádně vyplnit
přihlášku s osobními daty a předat ji do centrální evidence v redakci Mladé fronty. Takový
organizovaný stopař se směl postavit k patníku jen ve dne, od
března do října, mával průkazkou s červeným terčíkem a pokud mu
někdo zastavil, věnoval hodnému řidiči slosovatelné kupony za
ujeté kilometry. Pokud by se tento druh dopravy rozmohl, dalo by
se centrálně zjišťovat, kam a kdy měli
leckterý mladík nebo slečna namířeno, a jestli
onen směr v ten určitý den byl hromadný. Výhodou bylo, že stopař
s průkazkou byl pro případ dopravní
nehody
pojištěný, a řidič se mohl pomocí čísla na průkazce dodatečně
dozvědět koho vezl. Organizovaný stopař nesměl mávat na
motocykly a nákladní automobily. Tady byl
problém, protože právě náklaďáky braly stopaře nejčastěji -
většinou z důvodu, aby řidič za jízdy
neusínal.
Z toho všeho tušíme, že organizovaný autostop nebyl pro tramping
a jeho dobrodružně romantický přístup k cestování vhodný.
Navíc se šuškalo, že na přihlášce musí být doporučení svazu
mládeže.
Autostop s průkazkou se na silnicích příliš neosvědčil. Jeho
organizování brzy skončilo - údajně kvůli neštěstí, které
potkalo jednu z účastnic. Průkazka možná
dávala mladým nezkušeným stopařům falešnou jistotu státem
garantovaného nároku na odvoz a hlavně
pocit bezpečí...
Typický obrázek na stopu v r. 1972 (ale nepříliš zdařilá
fotografie) - zbloudilá stopařka ve stínu na patníku pátrá v mapě,
kde se zrovna nachází.
Vzít na silnici do auta prosebníka s teletem nebo usárnou bylo sice z hlediska soucitu a lidumilnosti záslužné, ale řidič si leckdy
oddychl, když se trampujícího stopaře na cílovém místě zbavil. Stopaři
běžně zapomínali na skutečnost, že posadit se k někomu do vozu je jako
posadit se do jeho obýváku. Není v tom rozdíl, ale mnozí
jistou soukromnost vozidla neuznávali. Naopak - místo omluvy za mokré oblečení a bláto na botách dupali po koberečcích a házeli z vlaků špinavou
bagáž na udržované potahy, jakoby chtělí říct: ty jsi mastňák, jo?
Ty máš prachy na auťák, kterým jezdíš přes kytičky, a já jsem
chudej, já musím chodit pěšky. Tak se
podívej, jak se chová správnej frajer. Pokud nastoupila
zamilovaná dvojice, povýšila stopnutý vůz na taxi z maturitního
plesu a vášnivě se během jízdy líbala, aby řidič měl co závidět.
Našel se výtečník, který vydržel třicet
kilometrů nepřetržitě bušit do plechu zadních dveří jakousi divokou
melodii, což řidiči na soustředěnosti k bezpečné
jízdě nepřidalo. I lstivost se dobré pověsti stopařů nevyplácela - například
obvyklý trik se stopující dívkou, za níž v příkopě čeká na
svezení
celá osada. Jen málokterý stopař si uvědomoval, že ochotného
řidiče musí potěšit vděčností, a dopřát mu pocit zdárně
provedeného dobrého skutku. Navíc někteří stopaři se nechali strhnout ke zlostným
projevům, a pokud jim vůz
nezastavil, dělali za ním vyčítavé posunky nebo hrozili pěstí, i když
ten vezl babičku, dvě děti, tři kufry a pod
zadním oknem psa. Není divu, že řada řidičů po nějakém
neblahém zážitku o společnost cizích
pasažérů nestála,
a paradoxně jak automobilů na
silnicích přibývalo, autostop od pangejtů mizel do
ztracena...
Čekání na škodovku nebo alespoň traktor s valníkem...
Jak se mávalo u patníku
v Trapsavci
"Ať si mával jak si mával, nechtěli ho brát" - kdo by neznal
tenhle text? Podobně jako v písničkách i v trapsaveckých
příspěvcích bylo hojně zmínek o autostopu. A nejen v nich -
stávalo se, že na vyhlašovací oheň přijeli
 tlachovníci až v
sobotu noci, protože je tenhle způsob dopravy vozil po všech
možných silnicích, jen ne tam, kde se oheň konal.
Autostop hrál hlavní roli hned ve dvou oceněných povídkách. V
roce 1972 to byla třetí cena povídek pokročilých "Zlomená
ruka" od Sinta (Jiřího Nekvapila). Příběh přesně
vystihuje náladu oněch let. K přečtení je
zde na www.folktime.cz.
Druhá povídka má název "Cesta ke spáse duše". Napsal ji Míra
Valina a dostal za ni v roce 2003 první cenu povídek oldpsavců.
Bohužel tahle vynikající povídka není na internetu samostatně
dostupná, získat se dá s jinými povídkami v knížce CLAIM. Knížku
lze objednat u Míry Valiny na stránkách
www.valina.cz nebo v
e-obchůdku Trampského magazínu.
Patník - věrný druh stopařův.
|
Stop v neděli
Co mě to posed za nápad
vybrat si cestu do nikam
v den, kdy se
přetopený slunce
roztáhlo po nebeským rybníku
a ke všemu je neděle.
Na vosezeným kamenu
mě hrdě opomíjej
různobarevný rakve
co jedou objevovat dálky
za rohem výletnický hospody a budou vzdychat "To je krása"
i v mrtvým,
poničeným lese
a vydlážděnejma cestama
a pomníčkama plechovek.
"Pepíčku, hele, pán je romantik a flákač,
asi nemá ani na vlak."
A tak teď mávám
už jen svý nesplněný cestě.
Tapi
|
